Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Drama Hedviky P.

 

                                       

Drama Hedviky P. 

           Obrazek               

 

 

 

 

"Pravděpodobně to způsobila usušená jadýrka meruněk. Anebo se všechno spíš tak nějak nakupilo..." Uvnitř smutek, samota a touha. Drama Hedviky P. je malé, soukromé, možná i banální, přesto anebo právě proto se dotýká soukromých dramat nás ostatních...

 

 

 

 

 

Román o spokojeném a nespokojeném manželství.

 

 

 

Ukázka

 

Bože můj, a je tak nádherně! Ráno, ráno, ráno, ta čerstvost, ta svěžest, lehounká třepetavost, průzračnost jemného oparu a ještě cudně zahřívavá teplost slunce, ráno tající dech svou nevinností, náruč bez sebemenších postranních úmyslů, ráno, co by odhalilo každou lež a přetvářku, každá faleš by obludně zčernala, ráno křehounkého citu...

            Ráno, co šeptá a vybízí: vždyť stačí tak málo, jenom se zachytit, jenom se jednou zachytit...

            A Hedvika jde tím ránem, zhluboka nasává a pluje tou ranní našeptávající písní... ano, ano, ano, tohle je to, na co myslela, to rozprostřené láskyplné tetelení, oči musí mhouřit z toho omámení, ale jejich škvírkou vidí, že ony taky... všechny ženy, co potkává, ony taky plují v tom rozprostřeném tetelení a nasávají, všechny jsou jako ona, všechny někde zanechaly své spící muže anebo i své spící ženy a vyšly do toho rána, nadýchat se té ranní lásky, kousíček jí vcucnout do sebe, zrentgenovat svoje tělo cudným ranním sluncem, už žádné vášně a násilnosti, už žádné sebelítosti a výčitky, jenom tu věčnost láskyplného tetelení... Ale i muži nasávají, muži, co někde zanechali své spící ženy anebo své spící muže, i muži vědí a uvažují, už nikdy žádné ubližování, už nikdy žádné vyvyšování, už nikdy žádná hrubost ani vyhrožování... ráno kajícnosti a ráno odpouštění, ráno naděje a víry... bylo to jenom tou Edovou velkorysou posmutnělostí...? Ráno jako vzkříšení... vzkříšení... vzkříšení... tohle řeknu Evě... anebo i Světlaně...? ne, spíš Evě... ráno jako vzkříšení...vzkříšení...

            Ale přece jen...

... přece jen, probírá se Hedvika, neměla bych zapomínat... třeba to hledá i on... třeba to taky potřebuje... třeba si ráno chodí zaplavat... sám, docela sám... nasát do sebe to vzkříšení, každý ho potřebuje... a on toho má určitě hodně na těch zádech bez lopatek, pro tolik žen tolik poslušnosti, tolik pozornosti, tolik služebnosti, tolik vlastního uskrovnění... je to skoro k neuvěření, že by to mohlo ještě někoho těšit... Možná ženská oddanost, ale muž, ne děťátko, co se nechává radši vést, ale muž v rozpuku sil, muž, požitkář života, muž, co by rád na hranu, a přitom uspokojuje svůj harémek... Těší ho to...? Střídá to... musí to střídat... chce jedno i druhé... popředí potřebuje pozadí a naopak... pro  vzrušení jistotu poklidu... pojistku proti sebezničení... moc dobře ví, proč ten harémek musí uspokojit... sebe uspokojuje... Ale přece jen, přece jen, když ráno sám plave pro to vzkříšení... bože můj, když si tak ráno plave, když pohybuje ploutvičkami, když je napůl ryba a když se otočí a dívá se nahoru do nebe...

 

 

 

Fotografie

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář